"Alternativní realita"

Goto down

"Alternativní realita"

Příspěvek pro Miss_Atlantis za Tue Jan 14, 2014 9:28 am

1.

VSŠS
Den první

Postávala jsem před těmi ted tak hrozivě vypadajícími dveřmi.
Byla jsem překvapivě nervozní a sklíčená i když to bylo spíš tou hroznou uniformou, co jsem měla na sobě. Upřímně, kdo něco takovýho vymýšlel musel být nepraktickej idiot. Přenesla jsem váhu na druhou nohu. Trvá jim to nějak dýl než obvykle...
Hned jak mě to napadlo, tak jsem přes dveře konečně uslyšela pokyn na který jsem čekala. Vstoupila jsem tedy dovnitř a jako už mockrát jsem se postavila před skupinku úplně neznámých lidí a představila jsem se. Rychle jsem přitom přejela pohledem po svých nových spolužácích. To tady mají nějakou ujetou modu bílých vlasů? Podivila jsem se, když se mi podařilo napočítat hned tři, co měli tak atipickou barvu vlasů i když u jednoho to byla spíš světlounce modrá. Zvláštní, ale zajímavý... Sensei mi přes šílený kašel pokynul, abych se usadila. Volná byla pouze dvě místa a tak jsem rychle zamířila k tomu úplně vzadu uprostřed. Člověk by řekl, že po tom neustálém stěhování si na tu nechtěnou pozornost prvního dne už zvyknu, ale ne, stále mi to bylo proti srsti. Dosedla jsem na židli ve stejnou chvíly, kdy se opět odsunuli dvěře a dovnitř vtrhl student, kterého jsem předtím zahlédla na chodbě, jak se líbal s nějakou černovláskou, která měla uniformu vyššího ročníku. Skvělé další bělovlas ve třídě, aspon nemám šanci se při přechodu mezi třídami ztratit... Hned se začal omlouvat a vymlouvat na špatnou dopravu a něco s budíkem. Učitel nevypadal moc překvapeně a jen ho poslal na poslední volné místo. Když se bělovlas otočil, všimla jsem si, že na druhé tváři má divné tetování. Cestou na své místo si navíc téměř ve zpomaleném záběru prohrábl vlasy a mrkl na modrovlásku ve druhé řadě. ...a k tomu je to playboy.
Pomalu jsem se otočila do leva odkud jsem zaslechla podivný zvuk. Vydal ho můj soused, který seděl u okna. Stihla jsem si ale všimnou jen něčeho mírně doutnajícího, co si právě strkal do kapsy. Nadzvedla jsem tázavě obočí, ale on dělal jako by se nic nestalo a předstíral, že se kochá výhledem z okna. Raději jsem se otočila na druhou stranu. Neměla jsem zájem o nějaké problémy hned první den. Vtom ale mou pozornost zaujal soused po mé pravici, protože měl jedno oko fialové a druhé do růžova. Navíc velice soustředěně něco vytukával do svého notebooku a zdálo se, že okolí vůbec nevnímá. Což ale asi nebyla pravda, protože po chviličce mého civění, zvedl hlavu od monitoru a podíval se přímo na mě. Přitom pohledu mi přejel mráz po zádech a tak jsem radši odvrátila zrak. Přísahala bych, že jsem v těch jeho očích zahlédla něco šíleného. Zaměřila jsem se proto radši na učení lidi v první řadě. Červenovláska vlevo vepředu hltala každé senseiovo slovo a horlivě si vše zapisovala. Šprt. Vedle ní seděl kluk s hnědými vlasy a strništěm na bradě. Uředník. Bylo první, co mě při pohledu na něj napadlo i když jsem ani neveděla proč. Úplně napravo seděl kluk. Vážně to je kluk?! S dlouhými černými vlasy a vesele si hrál s tůžkou ve tvaru kapra. Povdechla jsem si a zbytek hodinu jsem už dávala pozor na látku, kterou neustále chrchlající učitel psal na tabuli. Snad nám tu neumř... Vysvobozující zvonek přerušil mou myšlenku. Většina třídy se rozprchla rychleji než by jste stačili říct zanpakuto.....existuje vůbec tohle slovo? Zajímalo by mě, kde na takovýhle nápady vlastně chodim. No nevadí...pokračujem dál...
Očekávala jsem, že první, kdo se mě začne vyptávat, bude ta hyperaktivní světlemodrovlasá holka, která se většinu hodiny bavila s tím oranžovovlasým prckem a pořát sebou šila, ale k mému překvapení se na mě otočila blondýnka s modrýma očima, co seděla přede mnou. Ahoj, já jsem Kasumi Haruka. Představila se. Těší mě. Odvětila jsem a když už jsem měla tu příležitost, tak jsem hned pokračovala. Měla bych na tebe takovou prosbu. Nemohla by jsi mi aspon rychle říct jména ostatních spolužáků? Víš je dost divný je oslovovat Hej ty tam, Kadeřníku, Slizká pando nebo Jo myslim tebe a tak... Asi jsem jí trochu pobavila, protože se jí nadzvedly koutky. To není problém. Takže tam vepředu vlevo je Hiboru Baru, vedle sedí Razaki Izumi a ten s kapří tužkou je Yasumaru Kuchiki. Kuchiki to jméno už jsem někde slyšela... Ten blondák za ním je Mitoshi Antero. Vedle Mitoshiho sedí Yoshiro Ruyichi, který chodí s Konan Hanou. To je ta s modrými vlasy vlevo od něj.
Počkej! Zarazila jsem jí. On s ní vážně chodí?
Jo, proč se ptáš?
No protože já jsem ho před hodinou viděla s nějakou dlouhovlasou černovláskou z vyššího ročníku... Kasumi se trochu zarazila a odmlčela.
Měla červené oči? Zeptala se pak najednou.
Ne...teda nevim. Oči měla v tu chvíly zavřený... Odpoveděla jsem popravdě.
Aha.....ale i tak to bude pravděpodobně ona... Řekla si spíš pro sebe.
Kdo? Vyhrkla jsem okamžitě, protože mě přemohla zvědavost.
Suiren Suzume, dalo by se říct taková královna téhle školy.
Královna školy? Na to se v dnešní době ještě hraje?
Jo i ne. Ušklíbla se. Postavení, pověst a u holek hlavně poprsí tu má pořád největší váhu...jsi na vyšší střední škole.
Jupí středoškolské stereotypy a klišé! Zajásala jsem ironicky.
Vratmě se radši k naší hře poznej svého spolužáka. Takže támhle to je Amaru Izumi a Minami Isanami. Třetí v té řadě je Raiden Tomisura. Zdá se mi to nebo jsem ted v její tonu zaslechla něco zajímavýho? Za nimi je....hmm...Hikaru nebo Hikaku...ted přesně nevim.
Já myslela, že už jste zaběhlý kolektiv?
To jo, ale jeho jméno si nemůžu nikdy pořádně vybavit...a to nejsem sama. Je to zvláštní... Nastalo tyicho. Tedy takové tyicho, kterému může nastat ve třídě o přestávce.
Kde jsem to...jo no hlavně si dej pozor na ty dva, co seděj vedle Hikraka. Sice tu ted nejsou, ale asi jsi si jich už všimla. Ten co sedí normálně uprostřed je Aririki Ginken, ale nechává si říkat Rick. Pěknej grázl, ale horší je ten co sedí u stěny. Kenichi Torio. U něj nikdy nevíš v jaký je náladě a pokud je v tý špatný...no pak se mu vyhni velký obloukem. Šlo vidět, že to myslí naprosto vážně a tak jsem zapátrala v paměti, abych si vybavila, jak vlastně vypadal. V další řadě jsou momentálně přestávkově pohřešovaní Sai Kazuma, Kishi Tobu a Lus Ayazaki. Pak tu máme Aki Makiho. Jo a ti dva, co se támhle vzadu k sobě tak mají jsou Akio Ukitake a Suki Taiketo.
Další na řadě je řada moje, kde je po mé pravici náš věčně otrávený Kiryu Shihoin a ta vlevo, co hraje soliter je Kitsune Hoshi. No a pak tvý sousedé jsou Satoshi Ramperouge a Firel Dakuraito.
Předklonila se blíž ke mně a začala šeptat. Satoshi je génius, ale tak trochu vyšinutý a Firel chce být profesionálním kouzelníkem, takže mu lavice, kapsy nebo taška často vybuchujou.
Díky za upozornění. To už se ale třída začala opět plnit. Kasumi se otočila směrem k tabuli. A krátce na to následovalo zvonění. Zbytek vyučování proběhl zcela klidně a normálně až na to, že Yoshiro se po velké přestávce již neukázal (určitě se někam zdekoval s tou Miss Seireitei) a já jsem se dost pobavila, když Raiden s rozpaky podával červenající se Kasumi sešit, co vytratila. Něco takového by jste prostě museli vidět.
Zbalila jsem si své harampádí jménem učebnice a vykročila jsem směrem k zadním dveřím. Satoshi, který šel přede mnou se u dveří náhle zastavil. Odsunul je na stranu a ukročil, abych mohla projít jako první. Tak mě to překvapilo, že jsem zůstala stát na místě jako tvrdé y a jen jsem na něj nevěřícně koukala.
To že jsem šílený ještě neznamená, že jsem hulvát. Jeho konstatování mě vytrhlo z prvotního šoku. Rychle jsem prošla dveřmi a přitom jsem se zmohla aspon na prosté Děkuji. Na to už jsem ale byla nucena opět prudce zabrzdit, protože se kolem mě plnou rychlostí prohnal nejprve ovázaný Yoshiro a hned za ním chlápek v bílém plášti s šátkem na hlavě a dřívkem v puse. Ruyichi, okamžitě se vrat na ošetřovnu! Nemůžeš si tu jen tak pobýhat s lehkým otřesem mozku a ani bez něj! Po chodbách se neběhá! Nechápala jsem, jak může s něčím v ústech tak řvát, ale jemu to zdá se nevadilo.
Brzy jsem je ztratila z dohledu i když ještě hodnou chvilku jsem je mohla slyšet. Potom mi došlo, že už vcelku dlouho blokuji dvěře a tak jsem vyrazila pryč. U východu se udělala docela zácpa, protože uprostřed chodby byli štafle. Na nich stál černovlasý chlápek v montérkách a svýma červenýma očima zrovna zkoumal blikající žárovku. Tenhle má svalů spíš jak za dva školníky...že by kulturista? Štefle mu podpíral jeden z učitelů a zrovna mu vysvětloval, jak je mu z toho blikání nevolno, když tu musí hlídat na chodbě. Školník na to nic neřekl jen ze svého opasku s nářadím vytáhl kladivo a žárovku rozbil. Problém vyřešen. Prohrásil, slezl dolů, přehodil si štafle přes rameno a rázně odkráčel.
Díky tomu se dav studentů dal zase do pohybu. Učitel tam chvilku stál jako opařený, ale nakonec se vzpamatoval a dal se do uklízení střepů. Tahle škola je super divná, ale asi se tu nebudu nudit. Napadlo mě, když jsem si přezouvala boty.
Vyšla jsem ven, ale narozdíl od všech ostatních jsem si to nezamířila k bráně nýbrž jsem šla zpět podél budovy školy směrem k místnímu doju. Snad je úrověn zdejšího kendo klubu dobrá. Ponořila jsem se příliš do svých myšlenek o kendu, že jsem málem přehlédla dva studenty, kteří stáli u stromu opodál. Nejprve to vypadalo jako by se líbali, až když jsem přišla blíž poznala jsem v nich toho Kena před kterým mě Kasumi varovala, jak se ční nad vystrašeným Yasu...kaprem? a vyhrožuje mu kvůli nějakým lízátkům. To jako vážně? Kvůli lízátkům? Přemýšlela jsem, co udělat. Měla jsem na paměti Kasuminu radu, ale na druhou stranu mi bylo Yasukapra líto. Povzdechla jsem si a došla jsem až k nim. Nech ho bejt. Řekla jsem, jak nejdrsněji jsem dokázala i když mi bylo jasný, jak horzně špatnej nápad to je. Můj pocit se jen umocnil, když se na mě oba otočili. Yasukapr měl v očích napsáné prosebné pomoc! a Kenovi na rtech hrál dábelský úsměv. K smíchu. Slaboch zastávající se slabocha...normálně bych ti dal čistě z dobroty srdce možnost utíct, ale jako nováčkovi ti musím ukázat, jak to tu chodí. Celou dobu jsem tak trochu spoléhala na to, že by holku neuhodil, ale brzy jsem zjistila, že opak je pravdou, když se mě zničeho nic pokusil dát pěstí. Instinktivně jsem se vyhla. Škoda, že tu sebou nemám svůj boken. Zalitovala jsem, ale to už na mě letěla jeho druhá pěst. Znovu jsem uhla, ale bylo mi jasný, že jenom úskoky se z tohohle nedostanu a pokud uteču stejně se ho nezbavím, protože ho budu stále potkávat ve škole. A tak jsem přešla do útoku. Snažila jsem se zapojit vše, co jsem se při tréninku naučila, ale nakonec to skončilo klasickou školní rvačkou hlava nehlava ve které jsem postupně začala prohrávat. Zrovna když už jsem si myslela, že další ránu už nemám šanci ustát, popadl mě někdo za límec uniformy. Přes napuchlé výčko jsem zamžroulala na onu osobu. Byl to Dayame-sensei.
Nemám moc jasno, co bylo potom, protože moje hlava stávkovala, ale vim, že nás sensei někam postrkoval.
Vnímat jsem začala, až když za mnou hlasitě práskly dveře. Já a Ken jsme stáli vedle sebe v nějaké kanceláři. Před námi byl velký mohutně vypadající stůl a za ním černá otočná židle, která byla nasměrována od nás, takže jsem neviděla, kdo na ní sedí. Koukla jsem na toho parchanta vedle mě. Vypadal podobně pomláceně jako já, což mě potěšilo, ale jeho výraz mě vyděsil. Ken měl v očích strach, jak se díval na tu jezdící židli. Na sucho jsem polkla a podívala jsem se také tím směrem zrovna ve chvíly, když se židle otočila. Seděla na ní taková stařenka. Mlčky sáhla do kapsy a vyndala z ní podivnou tubu. Vysypala z ní něco, co vypadalo jako tableta šumáku a pak si to strčila do úst. Začala to intenzivně rozkousávat. Tak co s váma udělám. Řekla klidně i když jsem se potom cítila hůř než, kdyby na mě někdo křičel. Ten ton a síla jejího hlasu mě přikovali k podlaze.
Tomuhle teda říkám vydařenej první den...
avatar
Miss_Atlantis
Kapitán 13. divize
Kapitán 13. divize

Počet příspěvků : 6793
Datum registrace : 05. 02. 10
Věk : 31
Bydliště : Přelouč

Návrat nahoru Goto down

Re: "Alternativní realita"

Příspěvek pro Miss_Atlantis za Tue Jan 14, 2014 9:29 am

2.

autor: Misman

...Tik...Tak...Tik...Tak...
Hodiny na krbové římse tiše plnily svou povinost.
...Tik...Tak...Tik...Tak...
Z vysokého čalouněného křesla natočeného k oknu stoupal jako had úzký kouř.
...Tik...Tak...Tik...Cvak...
Osoba v křesle se při cvaknutí dveří ani nepohnula.
...Tik...Tak...Tik...Tak...
Věděla, co jsi pro ni přišlo.
...Tik...Tak...Tik...Tak...
Už?
...Tik...Tak...Tik...Tak...
Ano...


Vypadalo to, jako by měl být dneska krásný srpnový den. Svítilo sluníčko, ptáci zpívali svou árii a listy stromů si mezi sebou tiše sdělovali svá tajemství. A pak tuto nádhernou scenérii přerušil ženský křik, který se do vás zabodl jako nůž.
Krásný den byl pryč. Mohlo svítit slunce, příroda si mohla užívat krásného dne, jen obyvatelé hotelu v lese byli dnešního dne šokováni.

Už o pár hodin později se k hotelu po udusané cestě blížil vysoký muž s rádiovkou na hlavě a s cigaretou v ústech. Hřívá blonďatých vlasů se vlnila s každým dalším krokem. Bylo teplo, takže náš nově příchozí měl oblečenou pouze fešnou tmavou vestičku na bílé, dva knoflíky rozepnuté, košili. Když konečně došel ke dveřím do domu, své nefritově zelené oko upřel na jména na zvonku a pak jedno z nich zmáčkl.

Netrvalo to ani půl minutky a otevřela mu rusovlasá drobná slečna s barvou očí podobnou těm jeho. "Slečna Ničková, nemýlím-li se," řekl a vysekl ji krátkou úklonu. Ona slečna na něj hleděla, jako na ducha, ale za pár sekund jí došlo, kdo, co, proč a jak. "Ach komisaři nečekala jsem, že přijedete tak rychle! Ano, jsem slečna Ničková, ale vy mi můžete říkat mým křestním jménem, Kach!" vychrlila na něj a rozkošně se usmála. "Dobrá tedy Kach, byl bych rád, kdybyste mě nyní mohla zavést do baronovy studovny," požádal ji a čekal, až vyrazí.
Při stoupání po několika schodech se náš blonďatý hrdina rozhlížel, kolem sebe a obdivoval uměleckou hostinu, která se nacházela všude po stěnách a různě na stolečcích. Během tohoto slečna Ničková dále mluvila. „Tato vila patřila baronovy, ale odjakživa z ní on sám využíval pouze část a ta druhá sloužila jako hotel.“ Za nedlouho se společně zastavili před masivními dubovými dveřmi a slečna na ně ukázala. Při tomto gestu na ní šla zřetelně vidět změna. Najednou jako by byla rozrušená, šokovaná a smutná. Komisař směrem k ní pokývl, jako výraz díku, a pak sám vešel do studovny.
Byla to opravdu pěkná místnost, po její levé stěně byla knihovna plná různých publikací, po pravé ruce měl muž s rádiovkou a cigaretou velkou mapu světa, glóbus postavený na speciálním stolečku a bar. Přímo naproti dveří bylo velké okno, které dovnitř vpouštělo spoustu světla, před oknem velké křeslo otočené směrem do zahrady a před křeslem stál nádherný vyřezávaný stůl. Strop nebyl nijak zdoben až na masivní křišťálový lustr vprostřed. Zem pokrýval nádherný koberec neznámého původu. A na něm?
Přímo uprostřed, jako by spal, ležel rozpláclý baron. Byl to mohutný člověk, jak stavbou postavy, tak svým břichem, ale při tom v obličeji vypadal, jako hodný strýček, který vždycky pomůže. Proč by snad někdo měl zabíjet tohoto milého pána. Komisař si klekl k bezvládnému tělu a po zběžném pohledu, jakožto znalec, poznal příčinu úmrtí.
Když se napřímil, ještě jednou se pořádně rozhlédl po místnosti, jestli nespatří něco podezřelého…
S mírným úsměvem se vynořil ze dveří, u kterých z venku pořád stála Kach. „Rád bych, kdyby jste mi svolala všechny, co tu dnes večer spali… úmrtí barona Von Motyhla rozhodně nebyla náhoda…“
avatar
Miss_Atlantis
Kapitán 13. divize
Kapitán 13. divize

Počet příspěvků : 6793
Datum registrace : 05. 02. 10
Věk : 31
Bydliště : Přelouč

Návrat nahoru Goto down

Re: "Alternativní realita"

Příspěvek pro Miss_Atlantis za Tue Jan 14, 2014 9:32 am

3.

autor: Miss_Atlantis

Nikdo netvrdil, že studium ekonomiky a managementu bude plné dobrodružství a vzrušení. A Mitoshi to ani nečekal. Ale v pozdním podzimu na člověka prostě občas přijde splín a začne přemýšlet, co vlastně dělá se svým životem. Blonďatý mladý muž s batohem na zádech a rukama v kapsách se pomalu brouzdal popadaným, hnědým listím a snažil se co nejvíc schovat za límcem svého kabátu před studeným větrem, který se co chvíli zvedl. Každý den byl stejný. Ráno vstát, jít do školy, sedět na přednáškách, psát si poznámky, zbytek dne nosit balíky ve skladu supermarketu, dojít domů, napsat několik stránek diplomové práce, jít spát. Mitoshi měl všechno pod kontrolou, všechno měl naplánované a neměl problém ten plán dodržovat. Ale čas od času si říkal, že je to celkem nuda. Někteří jeho spolužáci si krátili dlouhá léta studia v hospodě, jiní v kině nebo u televize, další u počítače, ale to pro Mitoshiho prostě nebylo. Chtěl by něco jiného... nevěděl co, ale chtěl to. Cítil, že to potřebuje. Ať to bylo cokoli. Nadechl se chladného podzimního vzduchu, ve kterém bylo cítit kouř aut a závěje dalekých severních zemí. Jako ve zpomaleném záběru sledoval postavu, která se k němu blížila z druhé strany ulice. Byl to mladý muž v bílém obleku, který měl kolem krku jakýsi kus růžové látky, který nápadně připomínal dámskou nošní košili. Vlála za ním stejně jako bílé vlasy, protože utíkal, co mu nohy stačily. Když se blížil, Mitoshi o krok ustoupil, jinak by ho snad ten podivín srazil k zemi. Když ho bělovlasý mužík míjel, jejich pohledy se na okamžik střetly. Z jantarových očí na Mitoshiho blýskla naléhavá směsice nadšení a strachu o holý život tak prudce, že jím projela jako blesk a přikovala ho k silnici. Muž se prořítil kolem, šlehl Mitoshiho špagetovým ramínkem sexy košilky a s nepochopitelným zasmáním zakřičel:
"Utíkej!"
Mitoshi za ním pár sekund hleděl, potom se otočil zpět směrem, odkud muž přiběhl. Nic tam nebylo, nic se za ním nehnalo. Blonďák jen zakroutil hlavou. Blázen, pomyslel si a chystal se udělat další krok na cestě domů, ale jeho noha ne a ne dopadnout na zem, jako by ho někdo zezadu držel pevně za kabát...
"Když říkám utíkej, tak myslím utíkej!" zařval mu bělovlasý chlapík přímo do tváře, popadl ho za rukáv a začal ho táhnout za sebou na opačnou stranu. Mitoshi se tak lekl, že málem dostal infarkt. Pokusil se vyškubnout.
"Pane, nechte mě, já jdu domů!"
"Dobře, ale proč nezkusit jinou cestu, tuhle už určitě znáš nazpaměť, musíš poznat nové části města!" hulákal muž a dál ho vlekl za sebou. Mitoshi mu nechtěl ublížit a navíc stejně nevěděl, co by měl dělat, klopýtal tedy za ním, ale nemohl říct, že by z toho měl radost.
"Pane, já pořád nechápu - " Ale k dokončení věty se nedostal. Budova, kterou ještě před chvílí hodlal minout na cestě na kolej, vybuchla. Země se otřásla a zdivo se rozlétlo všude po okolí.
"Hahahaháááá!" smál se ten divný člověk. "Zrychliiiiii!" Tentokrát už nemusel Mitoshiho přemlouvat. Sotva se vzpamatoval z prvotního šoku, sám se dal do sprintu tak rychlého, že by z něho měli na školní olympiádě určitě radost. Za sebou slyšel další explozi a zvuky všeobecného ničení, ale nehodlal se otáčet, aby zjistil, co se děje. Podvědomě následoval bělovlasého muže, který budil dojem, že ví, kam běží. Kdyby neměl tak naspěch, Mitoshi by se určitě pozastavil nad tím, proč důvěřuje člověku okrášlenému dámským spodním prádlem, ale teď na to nebyl čas, takže prostě dělal to, co mu napovídal jeho instinkt. Zvuky zkázy za nimi odeznívaly a slábly, až se muž v bílém obleku zastavil v jakési zapadlé uličce. Zatímco vykukoval ostražitě za roh, Mitoshi se opřel o stehna a pokoušel se popadnout dech. Vzhlédl k muži a přes mžitky z prudkého bušení srdce viděl, že se dívá na jakési velké hodinky, které měl připevněné na pravém zápěstí.
"No!" vyrazil ze sebe muž udýchaně. "Tak to je teda jasný."
"Co... co je... jasný?" zeptal se mezi prudkými nádechy Mitoshi. Ale muž ho neposlouchal. Něco si šteloval na těch svých hodinkách a nejspíš mluvil sám pro sebe.
"Jako bych jim to neříkal. Říkal! Ale oni ne, to se pletete, pane, ti přece už dávno ve vesmíru nejsou, poslední jsme viděli před tisícem let, to musí být nějaký omyl. CHA! Já se nepletu, já se nikdy nepletu. To by už mohli vědět. Tak co, dobrý?" Ke konci své řeči málem shodil Mitoshiho na zem, když ho bez varování praštil do ramene, což mělo asi být jakési přátelské gesto.
"Jo... dobrý. Co se stalo? A o čem to sakra mluvíte?" napřímil se Mitoshi a otáčel se kolem své osy, aby udržel na očích mužíka, který neustále chodil kolem něho v kruzích a u toho si drmolil.
"Ále, to nic. Pravděpodobně zase zachráním Zemi, nic nového." Mitoshi jen nechápavě zakroutil hlavou a muž se konečně zastavil. Zadíval se do blonďákových zelených očí, a potom ho vzal za ramena.
"Jak se jmenuješ?" optal se trpělivě.
"Antero Mi - Mitoshi."
"Dobře, Mitoshi. Teď jdi domů. A nebo víš co? Nechoď domů. Sedni na první vlak odtud a jeď někam hodně daleko, nejlíp na druhou polokouli, člověk nikdy neví. Udělej si dovolenou, dej si nohy nahoru, dej mi tak den, dva, a zase se budeš moct vrátit, platí?"
"Eh?" udělal Mitoshi. "Ale já se musím učit na státnice!" Muž se jen plácl do čela.
"Ano, ano samozřejmě, státnice jsou důležitý, chápu. Ale. Ono to tady není zrovna teď bezpečný, víš? Státnice se blbě dělají, když jsi sežranej!" snažil se Mitoshimu cosi vysvětlit.
"Jak to myslíte... sežranej...?" vzhlédl k němu Mitoshi trochu vyděšeně. Najednou jim nad hlavou vybouchla věžička kostelíka, vedle kterého zakotvili, aby se vydýchali. Bělovlasý muž jen vyvalil oči, popadl Mitoshiho za límec a zase ho táhl pryč.
"Není čas na otázky! Naštěstí neparkuju daleko!" zaslechl Mitoshi v hluku, který se nesl ulicí. Skoro mu to připadalo, jako by je něco pronásledovalo, něco velkého a nejspíš neviditelného, protože nic neviděl. Byl to samozřejmě nesmysl... ale vypadalo to tak.
Chvíli to trvalo, než srovnal s bělovlasým mužíkem krok. Mitoshi byl o něco vyšší než on, takže se mu dost špatně běželo, když ho pořád svíral za límec. Navíc to vypadalo, že běží do slepé uličky.
"Tudy ne!" snažil se ho upozornit Mitoshi, ale bělovlasáč ničeho nedbal. Pustil Mitoshiho a začal si prohledávat kapsy. Řádění se blížilo.
"Neříkal jste, že tady někde parkujete?!" pokusil se mu blonďák znova připomenout vážnost situace.
"Však jo, klid! Ha!" Muž vytáhl k nějaké skryté kapsy malý klíč. A začal s ním odemykat... modrou telefonní budku. V Mitoshiho tváři se usídlilo zoufalství. Tak přece jenom je to šílenec... a teď už bylo pozdě utíkat!
"Tak honem, dovnitř!" křikl na něj bělovlas.
"Co... já nechápu..." rozhodil Mitoshi bezradně rukama. Bělovlasý protočil panenky. Nakráčel k Mitoshimu, popadl ho za kabát.
"Na vysvětlování... není... čas!" Blonďák se po pravdě už ani moc nebránil tomu, když ho ten pomatenec zase někam táhl, protože už se smířil se svým osudem, který viděl v nevyhnutelné smrti.
"Pane... já nevím, kdo jste, ale tahle budka nás neochrání..." pokusil se o poslední náznak vzdoru, ale najednou jeho tvář zalilo oranžové světlo a do uší mu začal proudit podivný, hučivý zvuk. Nechápavě se rozhlížel kolem sebe. Modrá budka byla... zevnitř větší. A nejen to. Místo telefonu a pavučin byla plná světel, panelů a páček. Neznámý muž běhal kolem velkého zařízení, které bylo uprostřed na vyvýšené plošině a bez pochyby bylo důležité. Jen na malou chvíli se zastavil, aby počastoval blonďatého mladíka dalším ze svých mírně šílených úsměvů.
"Věř mi, Mitoshi, tahle budka už mě ochránila před horšíma věcma. A já? Říkej mi... Doktor."
----------------------------------------------------------------
Sotva se Mitoshi trochu vzpamatoval, probudila se v něm jeho skeptická povaha. Věděl, jak všechno tohle vypadalo, ale nehodlal tomu jen tam věřit. "Doktor. Doktor kdo? Doktor čeho??" otočil se na bělovlasého muže po několika momentech, kdy si prohlížel interiér modré budky.
"Hahá," řekl muž v odpověď a otočil se dokola, až mu zavlála noční košile, kterou měl pořád ještě kolem krku. "Začínají otázky! Jindy by mě to otravovalo, ale už jsem to dlouho nedělal, takže se kouzlo obnovilo!" Při tom pokračoval ve svém podivném tanci kolem objektu uprostřed místnosti, na kterém mačkal a tahal za páčky bez nějakého zjevného systému. Mitoshi se zamračil, dal si ruce do kapes a popošel o několik kroků k němu po rampě, která vědla ode dveří.
"Dobře, tak co byly ty věci venku?"
"Věci? Ale notal, mladý muži, určitě máš větší slovní zásobu!" podíval se na něj "doktor" trochu vyčítavě.
"Dobře... příšery? Neviditelné příšery?"
"Jak víš, že to byly příšery, když byly neviditelné, aha?" obrátil se na něj bělovlas a vypadal spokojený sám se sebou za tento argument. Mitoshi jen naklonil hlavu a svým pohledem mu dal najevo, že už to měnit nehodlá. "Hm. Dobře. Byly to Prázdní, milý Mitoshi," odpověděl tedy muž a obrátil se zpátky ke své... konzoli? D8l to nevysvětloval, tak ho Mitoshi pobídl.
"Prázdní...?"
"Jo. Legenda praví, že jsou to duše lidí, kteří nechtěli opustit tento svět po smrti, puklo jim srdce a oni zešíleli..."
"To je nesmysl," konstatoval blonďák.
"No, v tom máš pravdu. Ve skutečnosti to je mimozemská nemoc, ke které je člověk nejnáchylnější těsně po smrti. A vy lidi si myslíte, že když zaklepete bačkorama, budete mít konečně klid..." zahihňal se mužík. Mitoshi na něj jenom hleděl. Nemohl se rozhodnout, co si o tom myslet. "Budeme potřebovat shinigamiho."
"Shinigamiho. Není to náhodou bůh smrti nebo tak něco?"
"Přesně tak!" zahulákal muž, až Mitoshi nadskočil. Bělovlas už asi dokončil to, co potřeboval, protože se nonšalantně opřel o zábradlí obklopující konzoli a díval se na Mitoshiho s divným světýlkem v očích. Ten jen pozvedl obočí, čímž se snažil naznačit, že to nic nevysvětluje.
"Bohužel nemoc Prázdných vymizela už před staletími, takže smysl shinigami se ztratil a oni s ním... Jejich odkaz žije už jenom na jednom místě. Seireitei!" Tenhle doktor neměl moc talent na vysvětlování. Každou svou větou všechno ještě víc zamotal, než aby něco vyjasnil.
"Seireitei, to je nějaké město?" optal se Mitoshi a už se vzdával naděje, že by něco pochopil. Sám sobě se divil, že už dávno z téhle budky nevypochodoval a ještě pořád tu tohohle podivána poslouchá. Dokonce začal už i uvažovat, jestli se mu to nezdá nebo jestli si někde omylem nevzal nějaké drogy... Ale někde hluboko v něm byl malinký hlásek, který mu říkal, že tohle je něco většího, než si dokáže představit. Něco, na co tak dlouho čekal...
"No, dá se to tak říct, když vezmeme v úvahu, že na celé planetě je město v podstatě jenom jedno..."
"Planetě??"
"Čímpak jsi chtěl být, když jsi byl malý, Mitoshi?" zazubil se doktor potměšile a začal se blížil zpět ke svému ovládacímu panelu, ať už ovládal cokoli.
"Em... detektivem..."
"Vážně? Doufal jsem, že řekneš kosmonautem!" pokrčil bělovlasý rameny trochu zklamaně. Potom vzal za největší páku a posunul ji zezhora až dolů. Celá místnost se zhoupla a zatřásla tak silně, že Mitoshi málem spadl na zem. Zoufale se zachytil toho, co měl zrovna po ruce.
"Co se děje, útočí na nás ta příšera?" snažil se překřičet hučení, kterým se celé okolí naplnilo.
"Ale kdepak! Letímě vesmírem!" zahalekal na něj doktor a málem přepadl přes zábradlí, čemuž se začal z nějakého důvodu vesele smát. Byl to rozhodně blázen. Mitoshi se držel, jako by mu šlo o holý život, což pravděpodobně šlo, a už se ani nesnažil nic zjišťovat. Prostě čekal, co bude. Zdálo se mu, že hučení trvá věčnost, ale nakonec přece jen ustalo. To bylo provázeno něčím, co se mu zdálo jako náraz. Jako by budka, která doteď rotovala prostorem, tvrdě dosedla na něco tvrdého. Pomalu otevřel oči. Ani si neuvědomil, kdy je ve strachu zavřel. Kolem něj prosvištěl muž v bílém obleku jako baletka, možná si u toho dokonce i zpíval. Vypadalo to, že má radost. U dveří se zastavil a se samolibým úsměvem se otočil na blonďáka choulícího se pořád ještě na zemi.
"Vstávat a cvičit, Mitoshi. Je čas navštívit starou známou. Doufám, že máš rád šumák..." pronesl doktor záhadně a rozkopl dveře. Mitoshi se pomalu sebral ze země a doklopýtal ke dveřím, za kterými se rozkládalo veliké město. Nebýt zářícího pásu měsíců plujících po obloze, přísahal by, že jsou ve starém Japonsku. Podíval se na doktora. Doktor se podíval na něj. potom bok po boku vyrazili dolů ze svahu k městu a Mitoshi mohl jen doufat, že se čase vyjasná všechny záhady a hlavně ta největší ze všech - proč má sakra Doktor kolem krku dámské prádlo.
avatar
Miss_Atlantis
Kapitán 13. divize
Kapitán 13. divize

Počet příspěvků : 6793
Datum registrace : 05. 02. 10
Věk : 31
Bydliště : Přelouč

Návrat nahoru Goto down

Re: "Alternativní realita"

Příspěvek pro Miss_Atlantis za Tue Jan 14, 2014 9:32 am

4.

autor: Nawaki

(v úvodu se chci omluvit, že jsem ze všech postav udělal idioty... ale ehm... nazvěme to umělecká licence)

Vesmír...
... nekonečný prostor, nejzazší hranice...
... toto jsou cesty hvězdné lodi USS Seireitei

Kapitola 1. - Odlet
Flotilní admirál Shounagon Sei netrpělivě přešla po své pracovně na nové lodi. Byl to přesně týden, co byla její stará osobní loď USS Expandable ztracena i se všemi na palubě. Tahle nová kocábka byla čerstvě z výrobní linky a narozdíl od té staré měla mít také schopnou posádku. Bohužel ne všechny sliby se ukázaly jako reálné. Admirál znovu prošla složky, které dostala a  vztekle mrskla s paddem o zem. Došla k replikátoru:
"Šumák... silný!" poručila hlasem, který dokázal otřást sebevědomím i neživého objektů, jakým byl replikátor bezesporu byl. Šumák jí dokázal alespoň minimálně postavit na nohy, tak byla připravena vydat se na cestu s tou bandou idiotů, kterou dostala za posádku. Vyšla z pracovny na můstek, aniž by si toho kdokoliv všiml. Admirál otočila oči v sloup a odkašlala si, aby upozornila osazenstvo můstku na svojí přítomnost.
"Hlášení... všechny sekce!" zabručela a ani nesnažila skrývat svojí rozmrzelost. Zpražila celý můstek pohledem a posadila se do svého křesla.
"Zbraně na maximu! Odpaluju torpéda!" ozval se poručík Tomisura Raiden od své zbrojní konzole. Jediný admirálův pohled shladil jeho nadšení.
"Hmmmm..." ozval se interkom z můstku, který dával jasně najevo, že i podporučík Daisuke Stein byl připraven a rovněž velice entusiastický ohledně téhle mise.
Admirál se zdržela komentáře a podívala se na svého prvního důstojníka. "Komandére Ruyichi, odložte to zrcadlo a řekněte mi prosím, že je loď připravena k odletu?" zeptala se s nadějí v hlase. Komandér odložil zrcátko a ublíženě se otočil na admirála.
"Samozřejmě že je admirále? Myslíte si snad, že jsem já, komandér Ruyichi Yoshiro nedokázal připravit tuhle loď na odlet? Jen musíme požádat stanici o povolení k vydokování a můžeme letět." řekl a odložil řasenku.
Admirál aktivovala obrazovku, na které se objevilo vedení stanice.
"Víceadmirále Izumi, odlétáme, pusťte nás." řekla admirál tónem, který jasně naznačoval, že to není něco, o čem by se dalo polemizovat.
"Ale samozřejmě admirále, jen co mi pošlete formulář 37 alfa, paragraf 12, vyplněný ve 3 kopiích, tak Vaší loď uvolním. Jedná se o formulář k opuštění stanice. Když tak nad tím přemýšlím, tak tu měl být 24 hodin před odletem, takže budu potřebovat ještě formulář 122, ratifikaci z hvězdného data 37.124.80, originál a parafované kopie." ozval se hlas víceadmirála Izumiho,  velitele stanice.
"Podívejte se VÍCEadmirále, uvědomujete si doufám, že mám vyšší hodnost a můžu vám dát rozkaz pustit nás, nebo vás odvolat ze služby?" řekla otráveně.
"Ale samozřejmě admirále, to je Vaše právo, ale k opuštění stanice bez vyplnění formuláře 37 alfa by bylo potřeba vyplnit formuláře 42 gamma a 17 upsilon, samozřejmě ve 3 kopiích, z toho jednu pro mě a druhou pro velení hvězdné flotily. To ani nemluvím o tom, že k mému odvolání byte potřebovala souhlas dalšího vysokého důstojníka, oba byste museli vyplnit formuláře 1... " začal víceadmirál zcela seriozně, ale byl hrubě přerušen ukončením hovoru.
"Odpaluji torpédo!" ozvalo se od taktické konzole.
Admirál jen otočila oči v sloup a opustila beze slova můstek. Turbovýtahem sjela na nižší podlaží, prošla koridorem a došla až do kanceláře svého lodního poradce.
"Potřebuju pomoc... eh... podporučíku... eh?" z veškerého stresu zřejmě zapomněla, jak se jmenuje její nový lodní poradce.
"Shihoin, Kiryu Shihoin..." odpověděl jí podporučík a odfoukl si černé vlasy z očí...
avatar
Miss_Atlantis
Kapitán 13. divize
Kapitán 13. divize

Počet příspěvků : 6793
Datum registrace : 05. 02. 10
Věk : 31
Bydliště : Přelouč

Návrat nahoru Goto down

Re: "Alternativní realita"

Příspěvek pro Miss_Atlantis za Tue Jan 14, 2014 9:33 am

5.

autor: passionpower

Voyeur ze Seireiské akademie
Znovu tu byl ten den, teplým jarním vánkem se proháněly květy sakur a mládež se pomalu loudala opět do školních lavic, první školní den. K hlavní bráně právě přichází i hnědovlasá dívka se psem, pravděpodobně vlčákem. Na sobě má bílou košili s černým motýlem na límci, modrou kravatu a sukni stejné barvy. Pravé rameno jí zdobí páska s nápisem disciplinární výbor a svou školní brašnu drží před sebou, přesně jako středoškolačky v shoujo mangách. Před branou si svýma stříbrnýma očima všimne skupinek postávajících studentů. „V které jsi třídě?“ „Bezva, já taky.“ „Já jsem ve vedlejší třídě.“ „Neee, to není fér.“ Přesně takovéhle a další věty stačily, aby hned poznala, že se jedná o nové studenty. Loni byla sama na jejich místě. Prváci ale nebyli jediní, před branou stál i černovlasý mladík v černých kalhotách a rozepnuté bílé košili se stejným černým motýlem, pod kterou bylo vidět modré triko, čekal. Na pravém rameni měl připnutou pásku shodnou s tou její a přes to samé rameno hozenou brašnu. „Heeej, Kitsunee!!“ zavolal na ni, když jí zahlédl svýma různobarevnýma očima, jedním modrým a druhým zeleným. „Ohayo, Shihoin-senpai“ pozdravila předsedu disciplinárního výboru, Shihoin Kirya, když k němu došla. „Ohayo.“ odpověděl. „Ahoj po škole, Artemis.“ rozloučila se se svým doprovodem a podrbala ho za ušima. Artemis se na mladíka podívala pohledem jasně říkajícím ‘Jestli se jí něco stane, budeš mít moje zuby zakousnuté ve svém zadku.‘ potom se otočila a rozeběhla se zpět cestou, kterou přišli. Členové disciplinárního výboru společně vykročili směrem ke školní budově. „Jak bylo o prázdninách?“ načal rozhovor Kiryu a tvářil se znuděně jako vždy. „Docela dobře, nevěřil byste, kolik lidí o prázdniny navštíví strýčkovo dojo v horách. A co Vy?“ Celou dobu se oba dívali před sebe na cestu s tváří profesionála. Možná proto se občas od někoho ozvalo: „Kakkoii!“ nebo „Cool!“. „Mohly by být delší, v mrazáku ještě zbyla spousta čokoládové zmrzliny. Určitě je smutná, že jí právě nejim.“ To už donutilo Kitsune se uchechtnout, pak se ale zarazila a podívala se na něj. „Nenesete si jí s sebou, že ne?“ Kiryu se na ni také podíval a pak otočil hlavu na druhou stranu. „Neee.“ „Vždyť se Vám rozteče.“ vyhrkla hnědovláska. Na to  Kiryu nepomyslel a, když mu došla její slova, zamrzl s vytřeštěnýma očima. Rychle sundal brašnu a vytáhl z ní krabičku od zmrzliny. Otevřel ji a málem se rozbrečel. Místo čokoládové zmrzliny se v krabičce nacházela hnědá tekutina. „Moje zmrzlina.“ pronesl smutně černovlasý mladík a se smutným pohledem se díval na obsah krabičky. „V kantýně určitě budou nějakou mít.“snažila se ho povzbudit Kitsune. Kiryu se na ni smutně podíval a pronesl: „Tam mají ale jenom vanilkovou.“ Hnědovlásce zacukalo obočí. Ten je ale vybíravej. pomyslela si, ale nahlas řekla jen: „Fajn, tak, co kdybychom šli po škole na zmrzlinu?“ navrhla s povzdychem, občas jí připomínal malé dítě. Mladíkovi se rozzářily oči nadšením a se stejným nadšením kýval hlavou na souhlas. V tom se ozval školní zvonek. Kiryu hodil krabičku do nejbližšího odpadkového koše a i s Kitsune se svižným krokem vydali k tělocvičně, čekal je zahajovací ceremoniál. Když dorazili do tělocvičny, obklopil je hluk povídajících si studentů a učitelů, ředitelka s předsedkyní studentské rady tu ještě nebyli. „Díky bohu, za staré kosti.“ oddychla si hnědovláska a Kiryu se nad tou poznámkou ušklíbl. „Kdo má staré kosti?“ ozvalo se za nimi. Oba se prudce otočili a zahledli blonďatého místopředsedu studentské rady, jako vždy mu tváři hrál poker face. „Mitoshi-senpai!“ vyhrkla dívka a už vymýšlela nějakou výmluvu, když se ale slova ujal Mitoshi. „Měli bychom si pospíšit, ředitelka s předsedkyní tu budou každou chvíli, dokonce i s těmi starými kostmi.“ S posledními slovy se podíval na Kitsune, která si v tu chvíli přála propadnout se do země. Místopředseda to už dál nekomentoval a vykročil směrem k pódiu s oběma členy disciplinárního výboru za sebou. Jakmile vstoupili na pódium, vešly do tělocvičny další postavy. Nejprve vešla stařenka o holi s šátkem hrajícím všemi barvami a spoustou šperků, ředitelka Seireiské akademie Shounagon Sei. Spolu s ní vešla i rudovlasá dívka s vlasy v drdolu a přísným zeleným pohledem, předsedkyně studentské rady Hiboru Baru. Za nimi vkročily do tělocvičny další tři dívky a zároveň členky studentské rady, jedna hnědovlasá, Ayazaki Lus, druhá oranžovovlasá, Masamune Akashiya, a ta třetí modrovlasá, Yuhara Natsumi. Mezitím, co předsedkyně s ředitelkou mířily k pódiu, zbylé tři dívky se zařadily ke svým třídám. Pódium bylo jen pro předsedy a jejich zástupce, kterými byli Kitsune s Mitoshim. Ředitelka se pustila do svého každoročního proslovu a vítání nových studentů. „Na závěr vám chci představit předsedkyni studentské rady, Hiboru Baru-san, a jejího místopředsedu, Antero Mitoshiho-san. Dále také předsedu disciplinárního výboru, Shihoin Kirya-san, a jeho zástupkyni, Hoshi Kitsune-san. S jakýmkoliv problémem se na ně můžete obrátit. Také chci upozornit, že, kdo šáhne na můj šumák, bude se chtít raději smažit v pekle, nežli na mě narazit. A tímto končím toto shromáždění.“ ukončila ředitelka svůj proslov a na znamení konce bouchla holí o podlahu. Studenti se pomalu šourali za svými učiteli. Kitsune zahlédla oblíbeného učitele hudební výchovy, Tomisuru Raidena, jak s rozpraženýma rukama popohání svou třídu. Dokonce i skupinka na pódiu se rozešla ke svým třídám. Ve třídách se, stejně jako každý rok, začalo představováním. Kitsune byla ráda, že ve třídě 2-1, kde letos skončila, zná několik lidí. Například tu byl Izumi Amaru, který se sotva dokázal sám obléknout a byl stále přilepený na své vzdálené sestřenici Minami. Nebo třeba Yuhiko Natsuki, která se snadno urazí a naštve. A samozřejmě tichá předsedkyně třídy Yuhara Natsumi, která zároveň patřila i do studentské rady a dokázala kdekoho pořádně seřvat, když to byla potřeba, což by do ní spousta lidí neřeklo. Ale za koho byla nejradši, byla Nekonome Chieko, která se na ni už v prváku nalepila a měla problém si i nakoupit v obchodě. Kitsune to ale vůbec nevadilo. Měla tuhle stydlivou modrovlásku ráda.
Když nastal čas oběda, ozýval se z chodby hluk a panovalo tam pozdvižení, což nebylo zrovna na denním pořádku. Kitsune jako správný člen disciplinárního výboru se prodrala zástupem studentů až k obrovské nástěnce, kterou obklopovali. Podobně to vypadalo, při závěrečných zkouškách, jenže byl teprve začátek roku. Před nástěnkou uviděla Tomisuru-senseie strhávajícího z nástěnky fotografie, fotografie sebe samého jak sahá studentkám na zadek. Kitsune se na onu fotografii zadívala pořádně. Vždyť tuhle scénu dnes viděla v tělocvičně, ale žádné studentky se ani nedotkl, přeci jen šla kousek za ním, všimla by si ho, byla to její práce, všímat si. A také bylo její prací rozehnat tenhle dav. „Ták, lidičky, všichni se rozestupte a odejděte, už jste se vynadívali dost. Takže si pohněte a běžte si na oběd, než znovu zazvoní.“ To už dorazil i Kiryu a i když nevěděl, co se děje, začal také odhánět studenty od nástěnky. V tom se davem odcházejících studentů prodrala i učitelka tělocviku a třídní třídy 2-1, Haruka Kasumi-sensei. Jakmile si všimla fotografií a toho, jak se Raiden snaží všechny sundat, dala si dvě a dvě dohromady. A ani sám Tomisura-sensei  si moc nepomohl, když se na ni podíval, pokusil se usmát a chtěl to vysvětlit stylem: „Zlato, není to tak, jak to vypadá.“ V tom mu na tváři přistála ruka Haruky-sensei, která následně odešla s dosti naštvaným výrazem. Černovlasý učitel tam chvíli jen zůstal stát a třít si tvář, nechal fotky fotkami a než se za ní rozeběhnul. Bylo mu dokonce jedno, že znovu zazvonilo na hodinu. Disciplinární výbor se po rozpuštění studentů, pustil do sundávání fotografií. „Měli bychom zjistit, kdo to udělal.“ navrhla hnědovláska s pohledem upřeným na zbylé fotografie. „Moc práce.“ namítl Kiryu otráveně. „Fajn, tak já ho najdu sama.“ pronesla Kitsune rozhodně. Kiryu nad tím jen protočil oči, nechtělo se mu viníka hledat, když ani nebylo jisté, že to provede znovu. "A proč bychom se vůbec měli starat o to, že někdo vyvěsil Tomisurovy fotky? Neni to náš problém." Tentokrát protočila oči ona, jak se takový lenoch mohl stát předsedou disciplinární komise, jí bylo stále záhadou. „Abyste na nich příště nebyl Vy.“ řekla potichu.
Tou dobou někde jinde
Učitel matematiky na Seireiské akademii, Izumi Razaki, který byl vždy rád v obraze, vešel do kabinetu chemie. Cítil z něj podivnou sladkou vůni, což mu přišlo více než divné. „Potřebujete něco, Izumi-san?“ zeptal se černovlasý muž v bílém plášti a fialovou rukavicí na jedné ruce, svýma fialovorůžovýma očima sledoval druhého učitele v místnosti. „Jen jsem něco ucítil a šel za nosem. Bylo to tohle?“ optal se a ukázal směrem ke skleněné nádobě plné fialového cosi a šel k tomu blíž. „Co to vůbec je, Satoshi-san?“ položil další otázku a sklonil se k nádobě, aby si mohl to cosi prohlédnout pořádně a převážně obří bublinu, která se tomu tvořila na povrchu. „Jen jsem smíchal všechno, čemu přes prázdniny prošla trvanlivost. Čekám, co to udělá.“ odpověděl a popíjel něco z hrníčku s nápisem “I’m mad genius.“ To Izumi-senseie trošku vykolejilo, rychle se narovnal a nechtěně drcl do stolu. A jak je známo, každá akce, vyvolá nějakou reakci. V tomhle případě bublina na povrchu praskla a obsah nádoby vyprskl mladému učiteli matematiky přímo do obličeje. „Omluvte mě.“ pronesl směrem k učiteli chemie a rychlým krokem se i s tím fialovým blafem na obličeji zdekoval z kabinetu. Namířil si to přímo ke sprchám, cestu k nim by poznal i poslepu, na což se právě musel spolehnout.
Mezitím, co se matikář sprchoval, se kolem potloukala osoba s fotoaparátem, nikým neviděna.
Když Razaki vylezl ze sprchy a omotal se ručníkem, nemohl najít své oblečení. Ode dveří uslyšel smích. Vyběhl proto na chodbu a zakřičel: „Kdo má moje šaty?“ Teprve až potom si všiml skupinky dívek stojících kousek od něj. A to by nebyl osud, aby v tu pravou chvíli nezakrčil. Izumimu-sensei stojícímu jen v ručníku na školní chodbě onen ručník sklouzl na zem. V tom začaly dívky ječet. Černovlasý učitel si teprve teď všiml, že před dívkami stojí v celé své kráse, zakryl se alespoň rukama a chtěl se sehnout pro ten zrádný ručník. Jenže v tom schytal facku od jedné z dívek, přesněji od prvačky Kaneyamy Inari, která i se svými kamarádkami a úplně rudou sestrou Sayuri následně utekla. Než zmizely úplně, bylo od nich slyšet jediné slovo: „Hentai!“ Izumi-sensei sebral ze země svůj ručník a vydal se do svého kabinetu.
Znovu u disciplinárního výboru
Kitsune s Kiryem uslyšeli sborový dívčí křik, podívali se na sebe a oba se rozeběhli tím směrem. Nebo alespoň Kitsune, černovlasý mladík se coural kus za ní. Po cestě narazili na skupinku studentek utíkajících opačným směrem. „Co se stalo?“ zastavila jednu z nich. „Tam u sprch…úchyl.“ vysoukala ze sebe a utekla pryč. Když ale dorazili ke sprchám, nikdo tam nebyl. „Nejsou ty cedulky prohozené?“ ozval se Kiryu studující panáčka a panenku na dveřích do sprch. Hnědovláska se podívala stejným směrem. „Máte pravdu.“ potvrdila jeho myšlenku. Náhle se ze schodů kousek za nimi ozvalo zakopnutí. Na nic nečekali a rozeběhli se ke schodům, tentokrát i Kiryu, nehodlal nechat toho hajzla přidělávat mu práci. Běžel kousek před Kitsune, která zakopla o jeden ze schodů, avšak vyrovnala to bez problémů. Jenže předseda disciplinárního výboru se otočil a jak tu chvíli nedával pozor, kam šlape, uklouzl a už si to mířil dolů, na svou nic netušící zástupkyni. Ta stačila jen vykulit oči, když na ní padal a už oba letěli k zemi. „Au.“ sykla hnědovláska ležící na zádech na zemi. Při tom pádu se musela praštit do hlavy a to, že byla zavalená někým Kiryova vzrůstu a váhy tom moc nepomáhalo. Černovlasý mladík se začal zvedat a dívka pod ním se pokoušela z pod něj vyprostit a alespoň si sednout. „V pořádku?“ zeptal se Kiryu, když se zvedl. „Jo, nic mi není.“ odpověděla, postavila se a ušla jeden krok, než se zapřela o zeď a chytla za hlavu. „To mi nepřipadá jako nic.“ poznamenal černovlasý. „To nic, jen se mi zamotala hlava.“ pronesla a než stačila udělat další, krok visela ve vzduchu. To jí totiž Kiryu čapl do náručí, protože se s ní nechtěl zdržovat. „C-co to děláte?“ vyhrkla a trochu zrudla, cítila se trapně. „Nesu tě na ošetřovnu, vypadáš, že to potřebuješ a určitě máš i horečku.“  řekl jako by se nechumelilo. „Vždyť je to za rohem, tam dojdu.“ Nevypadal, že by jí měl v plánu položit. „Dej mě dolů! Pusť!“ mlátila do něj a kopala nohama, dokonce mu zapomněla vykat, ale nezměnil názor, jen si pomyslel, proč se nemůže nechat v klidu nést, nebo že v bezvědomí by se nesla líp. Když došli před ošetřovnu, otevřely se dveře a v nich stál bělovlasý školní lékař, Stein Daisuke, s cigaretou v puse jako obvykle. Slyšel z chodby hluk a tak se šel podívat, co se děje. Ustoupil, aby mohli vejít a už ve dveřích se ptal: „Sotva jeden odešel, máme tu dalšího a to je teprve první den. Tak copak to tu máme?“
„Pusť.“ Naposled si do něj bouchla, jelikož jí poslechl a pustil. Dopadla na doktorské lůžko. „Je praštěná, spadla ze schodů.“ odpověděl doktorovi Kiryu. „A čí je to asi vina?“ Vvztekala se dál Kitsune. Kiryu se na ní jen omluvně usmál a celou situaci zabil větou: „Platí pořád ta zmrzlina?“, čímž Kitsune dopálil. Sundala si botu a mrskla jí po něm se slovy. „Ven!“ Potrefený mladík, který to schytal botou přímo do nosu, dostal od doktora kapesník na krev tekoucí mu z nosu a raději se klidil z cesty na chodbu. Dívka na ošetřovně se pomalu uklidnila a s mokrým obkladem na místě, kam se praštila, odpovídala doktorovi na otázky typu „Kde Vás to bolí?“ a „Nebolí Vás tohle a tamto“. Nakonec jí dal nějakou tabletku na bolení hlavy a nabídl jí, že může zůstat na ošetřovně, aby si odpočala. Jenže Kitsune jeho nabídku odmítla s tím, že má ještě práci. Když v tom jí něco napadlo. „Kdo byl ten, kdo tu byl před námi?“ zeptala se, přišlo jí dobré mít všechny dostupné informace, i kdyby byli zbytečné. „Fukushima Yori, stěžoval si na bolení hlavy. Poležel tu asi hodinu a chvíli po přestávce na oběd odešel.“ odpověděl doktor a studoval nějaké papíry na stole. Kitsune vyšla na chodbu, kde už čekal Kiryu. Z nosu už nekrvácel. „Tak co?“ optal se opírajíc se o zeď. „Dobrý.“ odvětila ve chvíli, kdy zazvonilo na přestávku. Ze tříd se vyvalili studenti a podle toho, jak pospíchali, se něco stalo. Disciplinární výbor se na sebe podíval a vydal se za nimi. Fakt, že mířili směrem k nástěnce, nevěstil nic dobrého.
Když dorazili na místo, prodrali se davem a zůstali zírat na nástěnku posetou fotografiemi, nejenom, že tam bylo těch pár fotek, na kterých byl Tomisura-sensei, ale nově tam přibyly i další dvě. Na jedné stál před dívčími sprchami nahý Izumi-sensei, zakrývající rukama své určité partie, před skupinou studentek.  A na té druhé byli Kitsune s Kiryem po pádu ze schodů, vyfoceni při pokusu vstát. Z úhlu, ze kterého byla fotka pořízena, to vypadalo, jako by se líbali. Oba zrudli, jelikož jim došlo to samé a navíc tím byla ověšena půlka nástěnky. „Tady není nic k vidění, rozejděte se.“ ozval se hlas patřící rudovlasé předsedkyni studentské rady následované Mitoshim. Jelikož studenti věděli, čeho je předsedkyně schopná, raději odešli. „Hiboru-senpai. Mitoshi-senpai.“ vyhrkla překvapeně Kitsune. „Zjistěte, kdo to udělal a přiveďte mi ho, ať si to s ním můžu vyřídit. Nebude si dělat, co se mu zachce.“ nařídila jim a i s Mitoshim odešla. Ani to nemusela říkat, dokonce i Kiryu ho chtěl chytit, teď už to bylo osobní.  Znovu zazvonilo na hodinu, tentokrát už poslední a během níž se už u nástěnky nic nestalo, pokud nepočítáme sundávání fotografií a to, že si Kiryu jednu nenápadně schoval.
Tou dobou
na chodbě na sebe narazili bělovlasý učitel angličtiny a zároveň třídní třídy 3-2, Ryuichi Yoshiro a zaskakující učitel stejného předmětu Shiranui Genma. Na chvíli se oba zastavili, aby se mohli pozdravit. Yoshiro-sensei, jak chtěl, aby mu studenti říkali, nevypadal moc dobře, byl celý červený a trochu se motal, měl horečku. Učitel angličtiny byl totiž vážně nemocný a často chyběl nebo odcházel dříve domů, proto byl vždy po ruce záskok v podobě Shiranui Genmy. „Je Vám dobře?“ optal se nemocného. „Bylo i líp.“ odvětil bělovlasý a začal se kácet na svého společníka. Ten se ho snažil zachytit, ale místo toho skončil zády u zdi. Yoshiro-sensei se o něj jednou rukou zapíral a tou druhou o zeď za ním. Genma si přehodil jeho ruku přes rameno a vláčel ho ke školnímu lékaři, který ho nadopoval práškama, nechal prospat a pověřil Genmu, aby ho odvezl domů.
Druhý den ráno
Celou školu čekalo další překvapení v podobě fotografií na nástěnce. na jedné z nich byli hned čtyři aktéři. Ramperouge-sensei a učitel fyziky, Dakuraito Firel-sensei, pozorující laboratorní nádobu s průhlednou tekutinou a za nimi posedávající Tomisura-sensei a školník Ukitake Akio-san popíjející z podobných nádob. Na další fotce studenti poznali své učitele angličtiny. Vypadalo to, jako by jeden přitiskl toho druhého ke zdi a chtěl ho políbit, dokonce byl i rudý v obličeji. Při pohledu na ní pár holek vyjeklo „Aaaaah, yaoi na naší škole!“ nebo „Vždyť má tři děti a ženu.“.  Na poslední fotografii se nacházel spící učitel dějepisu Kuchiki Yasumaru-sensei, který zaskakuje za Suki-sensei, jak jí na škole všichni říkají, která je momentálně na mateřské dovolené. Spolu s ním se ve stejné pozici nacházel i Kioshi Hikaku-sensei, učitel japonštiny. Oba spali na židli a na klíně měli rozevřené časopisy s lechtivými obrázky.
„Už to zachází moc daleko, pokaždé je těch fotek víc a víc. Musíme to zarazit. Studenti jim dokonce začínají i věřit.“ pronesla Kitsune nahlas, když měli s Kiryem válečnou poradu na střeše, a vzpomněla si, jak si asi desítka spolužáku vyptávala na vztah mezi nimi. Ten jen polehával na zemi a sledoval nebe nad sebou. „Musí to být někdo, kdo byl u všech incidentů…“přemýšlela nahlas. „Takže nemohl být na hodině, když Izumi-sensei vyděsil ty studentky a my spadli ze schodů, také musel odházet ze zahajovacího ceremoniálu až po nás.“ říkala nahlas jednotlivé myšlenky, když jí došlo něco dalšího. „Také musí mít přístup k temné komoře a kopírce.“ „A na to jsi přišla jak?“ ozval se Kiryu. „Jak jinak, by mohl vyvolat fotky tak rychle a v takovém množství, aby je mohl vyvěsit jen pár hodin po vyfocení?“ odpověděla mu. „To dává smysl. A kdo má přístup k té komoře a tiskárně?“ nadnesl další otázku. Hnědovláska se zamyslela. „Školní noviny!“ vhrkla. „To dává ještě větší smysl, vytvořili si padoucha, aby měli o čem psát. Už takhle o něm píšou jako o Voyeurovi ze Seireiské akademie.“ Nad touhle její myšlenkou pozvednul obočí, něco takového by ho nikdy nenapadlo. „Dobře, poslední otázka, kdo ze školních novin chyběl na hodině, když Razaki-sensei pózoval před středoškolačkama?“ položil nejhlavnější otázku. Kitsune zavzpomínala, zapojila veškeré mozkové buňky, z čehož jí trošku zabolela hlava, menší následek pádu ze schodů. To jí připomnělo zdánlivě nedůležitou informaci, kterou jí věnoval doktor Stein. „Fukushima Yori.“ řekla potichu, jako by nemohla uvěřit, že na tu záhadu přišla. „Kdo?“ pozvedl Kiryu obočí ještě víc. Hnědovláska jen pokrčila rameny. „Jeho jméno se objevuje ve školních novinách a Stein-sensei říkal, že byl dnes jediný kromě nás na ošetřovně. Kdyby tam ty fotky pověsil, šel na ošetřovnu a po přestávce na oběd odtamtud odešel, stihl by se dostat k sprchám i na schodiště. Schovával se na schodišti a čekal na Izumi-senseie. Když chtěl vyjít ze svého úkrytu, slyšel, jak se blížíme a snažil se utéct o patro výš. Jenže potom uslyšel, jak padáme ze schodů a zvědavost mu nedala. Pak stačilo, aby počkal, než zajdeme za roh na ošetřovnu a měl volnou cestu k nástěnce i místnosti školních novin.“ vysvětlila svou teorii, Kiryu na ní překvapeně zíral. „Nechceš napsat detektivku?“ vypadlo z něj nakonec. „Možná jednou. Kdo je poradcem školních novin? Není to náhodou Yoshiro-sensei?“ zeptala se černovlasého. Ten jen pokrčil rameny. „I kdyby, dneska tady není.“ To donutilo Kitsune znovu se zamyslet. „Co se zeptat Mitoshiho, ten taky píše do toho plátku, ne?“ ozval se Kiryu, což hnědovlásku překvapilo. I když jí většinou doháněl k šílenství, občas jí dokázal i mile překvapit. „Máte pravdu, předsedo.Mitoshi-senpai vlastně školní noviny vede, pojďme ho najít.“ pronesla rozhodně a vydala se ke dveřím. Kiryu se neochotně zvedl ze země a následoval jí, chtěl to mít rychle z krku.
Nemuseli hledat dlouho, našli Mitoshiho v učebně číslo devět, neboli místnosti školních novin. „Kiryu-san? Kitsune-san? Co potřebujete?“ Mitoshi vypadal překvapeně z toho, že je vidí a okamžitě schoval do tašky své album s fotkami Yoshira-sensei. „Hledáme Fukushimu Yoriho.“ odpověděla mu Kitsune. „Fukushima Yori? Jo, někdo takový tu je, myslím.“ pověděl zamyšleně místopředseda studentské rady. „Myslíš? Neměl bys to vědět?“ zapojil se do rozhovoru Kiryu. „Pokud se nepletu, chodí do třídy 3-2, kterou vede Ryuichi-sensei. Není to náhodou Vaše třída, Kiryu-san?“ ignoroval jeho poznámku Mitoshi a i s Kitsune se oba podívali na Kirya. „Kdo si má pamatovat, všechny ty jména?“ pokrčil nad tím rameny a dodal: „Kde najdeme toho Fukushimu?“ Tentokrát pokrčil rameny Mitoshi. „Zkuste knihovnu.“ navrhl a oba členové disciplinárního výboru odešli.
V knihovně bylo ticho, sem tam nějaký student a za pultem sedící knihovník a zároveň učitel literatury, Makata Shizuro-sensei. Četl si, dokud si nevšiml, jak se rozhlížejí okolo. „Hledáte něco?“ zeptal se jich zvědavě. „Hledáme někoho jménem Fukushima Yori, znáte ho?“ odpověděla mu na otázku otázkou Kitsune. „Fukushima? Sedí támhle u stolu.“ ukázal prstem na hnědovlasého mladíka s tužkou za uchem a brýlemi na nose. Když Kitsune s Kiryem odešli za Fukushimou, znovu se začetl do své knihy. „Fukushima Yori-san?“ ozval se nad brýlatým studentem dívčí hlas, když zvedl hlavu, uviděl ten nejvíc falešný úsměv na světě. Na prázdno polkl a kývl, teprve až teď si všiml Kirya s výrazem boha smrti na tváři stojícího vedle dívky. „Mohl byste jít s námi?“ pokračovala hnědovláska. „Proč bych měl?“ zeptal se Yori a zadíval se do učebnice před sebou. Snažil se vypadat, že se ho to netýká, ale kapka potu na čele jasně říkala, že je nervózní. „Předsedkyně si chce popovídat.“ promluvil Kiryu a už ho zvedal ze židle. Dotáhli ho až před místnost studentské rady, ze které právě vycházela sama předsedkyně. Hned jí došlo, koho vedou. „Dobrá práce. Do ředitelny.“ řekla jen a šla před nimi. Když dorazili k ředitelně, nechali ho s ředitelkou a předsedkyní o samotě a vyšli na chodbu. Tam zůstali stát přede dveřmi, každý z jedné strany. Podle křiku ředitelky, sem tam doplněný předsedkyní, bylo oběma jasné, že už nic podobného nikdy neudělá. Pár minut s ředitelkou a Hiboru-senpai by napravilo do konce života i toho největší zločince. „Nemáš chuť na zmrzlinu?“ nadhodil Kiryu. „A víte, že docela jo.“ odpověděla mu s úsměvem a společně vyrazili oslavit vyřešení případu. Zjistilo se sice, že prohození cedulek u sprch a únos oblečení Izumi-senseie měl na svědomí někdo jiný, ale to už je jiný příběh.
avatar
Miss_Atlantis
Kapitán 13. divize
Kapitán 13. divize

Počet příspěvků : 6793
Datum registrace : 05. 02. 10
Věk : 31
Bydliště : Přelouč

Návrat nahoru Goto down

Re: "Alternativní realita"

Příspěvek pro Miss_Atlantis za Tue Jan 14, 2014 9:34 am

6.

autor: Red

„No to si ze mě snad děláš srandu ne?“
„Bohužel, podepsal kontrakt, už s tím nic nenaděláš.“
„Já ti ukážu, jak s tím nic nenadělám!“
Bělovlasý chlapík kopl do dveří a zahodil svůj dres kamsi mezi skříňky. Blonďák na něj jen bez jakýchkoliv dalších slov koukal a kroutil hlavou. Samozřejmě. Jak by taky mohl přemluvit nejtvrdohlavějšího hráče z týmu. Když se Yoshiro rozhodl, že něco bude, tak to prostě muselo být, i kdyby kvůli tomu musela přijet armáda. A momentálně se rozhodl, že půjde polonahý přerušit přestup jednoho týmového kolegy do jiného týmu. Určitě to skončí katastrofou.
Blonďák si chytil dres pod krkem a začal ho stahovat přes hlavu. Když jej sundal, pečlivě jej poskládal a položil vedle sebe na lavičku. Chvíli si prohlížel číslo 69, nad kterým stálo tlustým písmem – Antero, potom vstal, protáhl se a zamířil do sprch. Už to potřeboval. Po jeho vyrýsovaných svalech stékaly kapky potu, což nemuselo vypadat úplně špatně, ale rozhodně to nebylo nic příjemného. Cestou z jedné skříňky stáhl bílý ručník a přehodil si jej přes rameno.
Přemýšlel nad tím, proč Yoshirovi tolik záleželo na tom, aby Satoshi zůstal v týmu. Vždyť to byl podivín a nikdo se s ním nijak zvlášť nebavil. Hráč to byl samozřejmě dobrý, ale někdy ani to nestačí.
Je pravda, že Yoshiro to bral trochu jinak. Byl to kapitán týmu a fotbal pro něj byl vším. Stejně jako tento tým. Vždyť stál za jeho zrodem.
Blonďák byl tam zamyšlený, že si nevšiml toho, že ve sprchách není sám. Když to zjistil, polekal se, protože v tomhle směru nebyl moc společenský. Radši si počkal na to, až budou všichni pryč, a pak se v klidu umyl. Vypadalo to ale, že Akio se tentokrát rozhodl zdržet se.  
„Ah, Mitoshi!“ zamával na blonďáka vysoký muž s dlouhými bílými vlasy.
Když Akio promluvil, Mitoshimu došlo, že to je doopravdy a není to žádná představa, takže se hrozně lekl. Dokonce tak moc, že zapištěl a na kluzké zemi mu podjela noha. Dost ošklivě si narazil záda.
Akio k němu okamžitě starostlivě přiběhl, klekl si k němu a podkládal mu hlavu rukou.
„Jsi v pohodě, Mitoshi? Není ti nic? Nerozbil sis hlavu?“ chrlil na něj otázky jako kulomet.
Mitoshimu se kapánek motala hlava. Když si uvědomil, že se ho dotýká nahý Akio, zamotala se mu ještě víc.
„Měl bych dojít pro pomoc!“ prohlásil Akio odhodlaně.
To byla ale poslední věc, kterou Mitoshi potřeboval. Když se chlap díval na jeho přirození, nebylo to pro něj tak hrozné, (i když dost), přece jen, všichni tam mají to samý a nikoho to ve skutečnosti moc nezajímá, ale kdyby to byla žena, což shodou okolností zdravotnice týmu Bleach FC byla, zemřel by zostuzením.  
Jako zázrakem se najednou probral a odstrčil Akia. „Jsem v pohodě! Jsem úplně v pohodě!“ zakřičel a stavěl se na nohy, přičemž se pokoušel dívat se na svého spoluhráče co možná nejméně.  
„No jak myslíš,“ odpověděl Akio a položil si ruce na svoji vypracovanou hruď. „Měl bych tu ale zůstat a dohlídnout na to, že se ti nic nestane. Myslím, že ses udeřil do hlavy. A ne zrovna jemně.“
Mitoshi si to dost razantním krokem namířil pod jednu ze sprch a radši dělal, že bělovlasovy slova neslyší. Nechtěl je slyšet.
„Nic si z toho nedělej, Mitoshi, všechno bude v pohodě,“ pokoušel se uklidnit se vlastními myšlenkami. „Prostě si představuj, že se ti Akio nedívá na zadek a bude to dobrý.“ Moc mu to ale nevycházelo, protože na svém pozadí Akiův pohled doslova cítil. Ve skutečnosti tam ale nebyl. Akio stál u zrcadla vedle dveří a upravoval si účes. Mitoshi se ale tak moc styděl, že se radši co nejrychleji umyl a opustil prostory umývárny, aniž by se rozloučil.
 
O pár desítek minut později se na jiném místě řešila jiná událost. Kapitán týmu Bleach FC právě dorazil k domu svého spoluhráče Ramperouge Satoshiho, který dnes ráno podepsal smlouvu o přestupu s týmem Ducks United. Už z toho jak bělovlas v úzkých džínách vyběhl schody, bylo jasné, že se mu to moc nelíbí. Pěstí čtyřikrát zabušil na dveře a s podupáváním pravého chodila, tiše vyčkával.
Netrvalo to dlouho a dveře se otevřely. V celé své nagelované kráse za nimi stál právě Satoshi.
„Yoshiro,“ vyjekl překvapeně. „Co tady děláš?“ zeptal se a pokynul bělovlasovi rukou, aby šel dál.
„Co si o sobě sakra myslíš?!“ zakřičel na něj Yoshiro místo toho, aby šel dovnitř. Satoshi smutně přivřel oči a opřel se o zeď.
„Hádám, že dovnitř asi nepůjdeš,“ konstatoval spíš pro sebe černovlasý mladík.
„Proč nás opouštíš? To pro tebe už tým nic neznamená?“ zeptal se Yoshiro. Jeho hlas se pohyboval na rozmezí vzteku a smutku.
Satoshi vzdychnul, uhnul pohledem a na chvíli se odmlčel. „Vždyť víš, že jsem mezi vás nikdy moc nezapadal. Už dlouho jsem přemýšlel nad tím, že pokud bych dostal lepší nabídku, přijal bych jí. Nikdy jsem o tom ale s nikým nemluvil. Nemyslím si, že by to kdokoliv z vás pochopil.“
„A co Firel?! Vy dva jste jako bratři!“ rozhodil Yoshiro rukama.
„Firel to zvládne,“ odpověděl Satoshi tiše. Z jeho výrazu se ale zdálo, že si sám sebou není až tak jistý.
Yoshiro se zhluboka nadechl, vydechl a se zavřenýma očima napočítal do pěti. Byl to jeho uklidňovací rituál. Většinou zabíral. Někdy se ale stalo, že ne. A v takových případech fungovala jen jedna věc, která mohla zabránit tomu, aby bělovlasého kapitána vykartovali ven z hřiště. Každý hráč u sebe nosil fotku Yoshirovy největší slabosti. Jeho kocourka Fluffyho. Několikrát se stalo, že mu jí zároveň do obličeje strkalo i víc jak pět hráčů. Nic nezabere tak, jako Fluffy.
Tohle ale jeden z těch případů nebyl. Yoshiro nejspíš rezignoval a smířil se s tím, že Satoshi prostě odchází. Bylo to zvláštní.
„Tak snad se ti tam bude dařit,“ řekl trochu znechuceně, otočil se a pomalu sešel schody.
„Nezapomeň, že ještě jeden zápas s vámi odehraju, Yoshiro,“ zavolal za ním Satoshi a sledoval, jak kapitán týmu Bleach FC nastupuje do svého auta a odjíždí pryč.
„Ještě jeden,“ zašeptal ještě černovlasý mladík. Potom se vrátil dovnitř svého domku.
 
________________________________________________________
 
„Hele, tady je!“ zasmál se hlasitě Raiden a hodil ručník po příchozím Satoshim. „Poslední zápas v tomhle dresu, co?“ pokračoval ještě, na což Satoshi jen tiše přikývl. Nejspíš si to tak moc neužíval. Po očku se podíval na Yoshira, který si četl nějaký časopis.
„Měli bychom to pak jít zapít!“ navrhl Akio a poplácal Satoshiho po rameni.
„Děláš jako by to byla nějaká slavná událost,“ zabručel Yoshiro pod vousy, aniž by zvedl oči od článku o pterodaktylech.
Akio pokrčil rameny a kapitána týmu ignoroval. Dal se do řeči se Satoshim a Raidenem.
Yoshiro měl chuť celý časopis pomačkat, roztrhat a narvat ho Satoshimu do pusy, pak mu urvat hlavu a hodit mu jí do ksichtu. Tak moc na něj byl naštvaný, a kdyby se k němu nepřisunul Mitoshi a nevěnoval mu jeden přátelský úsměv, nejspíš by to udělal.
„Nazdárek,“ pozdravil blonďák.
„Konečně ses rozhodl ukázat, co?“ zeptal se bez pozdravu Yoshiro.
„No, je to důležitý zápas. Když ho vyhrajeme, můžeme se dostat na třetí místo v tabulce.“
„Jo, přesně pod Ducks United,“ řekl bělovlas naštvaně a pohrdavě se podíval na nic netušícího Satoshiho.
„Nech to plavat.“ Mitoshi se pokusil uklidnit Yoshira, ale vypadalo to, že to mělo spíš opačný efekt.
„Jak to mám nechat plavat? Tým je jako rodina. Nemůžeš opustit svoji rodinu. Kdo by sakra opouštěl svoji rodinu?!“ poslední větu zakřičel dost nahlas, takže to v šatně najednou ztichlo a všechny oči směřovaly právě na dvojici fotbalistů, která se k sobě na lavičce dost tiskla.
Nikdo na to ni neodpověděl. Nějakou dobu bylo ticho. Yoshiro jen zakroutil hlavou a zadíval se do země. V tu chvíli se zase začalo mluvit a vypadalo to, jako by se ta divadelní scénka vůbec neodehrála.
„Třeba to tak nebere. Ne každý je tak zapálený pro fotbal jako ty, hm?“ šťouchl do Yoshira loktem, čímž ho trošku uklidnil. Bělovlas se dost neupřímně usmál a dál k tomu nic neříkal.
 
Po několika minutách do šatny vtrhl trenér s píšťalkou v hubě. „Nazdar, cajzli!“ zakřičel a poskakoval na místě jako trotl. Bylo to ale jeho charakteristické chování, takže to už nikoho nepřekvapovalo.
„Dobrej, trenére,“ odpověděl tým sborově.
„Sakra, trochu života do toho chcejpání!“ zakřičel, nikdo mu na to ale nic neřekl.
„No, oukej. Takže! Máme před sebou opravdu důležitý úkol!“ pokračoval stejně emotivně jako předtím. 
„Porazit soupeře?“ zeptal se Kiryu znechuceně.
„Natrhat hrášek! SAMOZŘEJMĚ, ŽE PORAZIT SOUPEŘE!  A VÍŠ CO SHIHOINE?! ROZKOPAT JIM PRDELE!“
Kiryu vůbec nic neříkal. Prostě tupě hleděl na trenéra a kroutil hlavou. Některým trenérovo chování připadalo vtipné, ti se smáli. Byli tu ale i tací, které to pohoršovalo nebo to v nich vyvolávalo deprese. Takový byl třeba mladý Kuchiki Yasumaru, který se schovával úplně vzadu za nejvyšším hráčem týmu.
„Tak jdem na ně! HUR!“ vykřikl trenér a začal plácat jednoho hráče po zádech a se zvoláním jejich jména je posílal na hřiště.
„Shihoin! Tomisura! Izumi! Stein! Kioshi! Dakuraito! Ukitake! Antero! Ramperouge! Ruyichi! A ty taky posero!“ poslední oslovení, které nebylo zrovna milé, směřovalo samozřejmě ne Yasumara. Ten se rychle rozběhl ke dveřím, prosvištěl jimi a zamířil do tmavého koridoru, aby se dostal přímo na hřiště. 
 
„Dobrý večer, dámy a pánové! Vítejte u dlouho očekávaného zápasu mezi týmem Bleach FC a týmem AC Gril. Od mikrofonu vás zdraví Urinal Koko a Tron Korev!“
„Tak co si myslíš, Koko, který z týmů má větší šanci na výhru?“
„Myslím si, že oba týmy jsou momentálně ve skvělé kondici a předvádějí úžasné výkony. Bleach FC mají dokonce sérii sedmi výher. A ani AC Gril nezaostávají. Se sérií čtyř výher odhodlaně přicházejí na hřiště čelit svému soupeři.“
„Hmm a nemyslíš si, že jsou hráči z Grilu v nevýhodě, když přišli o svého nejlepšího brankaře Itachsasukeho kvůli karetnímu trestu?“
„Dobrá otázka, Trone. Těžko se na ni ale odpovídá, protože Musako Kotetsu je údajně fit a na tento zápas se připravil. Uvidíme, co předvede!“
„Dost bylo keců, Koko! Hráči se už staví so svých pozic, zápas začne za několik málo vteřin!“
„Jdeme na to, Trone!“
 
Hráči samozřejmě neslyšeli pochybný komentář, který si naopak užívali diváci u televizních obrazovek, takže nemohli být demotivováni tím, jak moc je Musako Kotetsu fit.
Yoshiro čekal na to, až se Mitoshi protáhne. Když se blonďák konečně postavil, rozehrál. A tak začal zápas. Mitoshi se rozhlédl, a když uviděl, že se proti němu řítí protihráč v zeleném dresu, přihrál dlouhým centrem na pravého křídelníka.
Hikaku míč elegantně zpracoval a rozběhl se podél čáry kupředu. Kioshi byl považován za jednoho z nejrychlejších hráčů v lize. Měl neuvěřitelnou akceleraci, a když se dostal na svoji maximální rychlost, těžko se ho dobíhalo.
Hráči z AC Gril si toho byli moc dobře vědomi, tak proti němu vyrazili rovnou dva. Hikakovi nezbylo nic jiného, než patičkou poslat míč Yasumarovi. Díky tomu, že hráč, který si měl hlídat jeho pozici, stál u Hikaka, měl dost prostoru k tomu, aby se dostal až k vápnu soupeře.
Chystal se vystřelit, ale někdo ho zatahal za dres a Yasumaru upadl. Rozhodčí si přestupku bohužel nevšiml, takže z toho nic nebylo. Protihráči byli u míče, takže se Bleach FC muselo dostat do defenzivního rozpoložení.
Razaki tvrdě vyrazil proti středovému ofenzivnímu záložníkovi, který se ho chystal obejít kličkou a podařilo se mu obrat ho o míč. Neztrácel čas a poslal jej levému obránci  - Kiryovi, který hned z první odkopl balón na Mitoshiho. Ten si jej zpracoval na prsa a trikem duhou si přehodil protihráče, což na stadionu vyvolalo opravdu velké pozdvižení. Diváci milovali, když hráči předváděli nějaké ty parády, a když během zápasu někdo dokázal udělat takto složitý trik, byla to skvělá podívaná hodná potlesku.
Mistoshi byl levý útočník, ale nějakým zázrakem se teď octl na pravé straně. Naštěstí Yoshiro byl dost pohotový a nabíhal si na levé. Mitoshi to viděl, ale ještě si chtěl počkat na to, až obránce z Grilového týmu odběhne k němu, než bělovlasovi pošle míč. Tak se i stalo a Yoshiro se brzy ujal kulatého středu zájmu všech přítomných na hřišti.
Vystřelil a tyč. Míč se odrazil přímo do rukavic brankaře. Komentátoři měli pravdu! Musako byl opravdu připravený! Tedy kromě toho, že celou dobu hloupě čuměl a vůbec neměl tušení, kam to vlastně Ruyichi střelí.
Yoshiro rozhodil rukama a kopl do prázdna. Mitoshi na něj z dálky ukázal zdvižený palec.
 
Běžela sedmdesátá minuta. Oba týmy už toho měly dost, protože se snažily o výhru, tak do toho dávaly vše. Firel byl zrovna na rozehrávce odkopu od brány. Rozběhl se a kopl do míče tak silně, že s ním uletěl i kus umělé trávy.
Balón mířil přímo na Satoshiho, který se tělem přetlačoval se soupeřem. Chystal se zpracovat a vyskočil. Soupeř ho ale ve vzduchu odtlačil tak tvrdě, že Satoshi ztratil balanc, dostal míčem přímo do čela a spadl k zemi. Rozhodčí zapískal a celý tým se seběhl ke zraněnému spoluhráči. Akio okamžitě odstrčil obránce, který Satoshiho zranil, a kdyby ho Raiden nepodržel, nejspíš by mu tam namlátil hubu.
„Satoshi!“ zakřičel nešťastně Firel, který dobíhal až od brány. Od lavičky už sprintovali zdravotníci s lehátky. Dokonce i Yoshiro se krčil nad zraněným spoluhráčem.
Satoshi se ale nakonec zvedl, čímž všechny uklidnil. „Dobrý, dobrý. Jsem v pohodě,“ řekl a hlasitě vzdychl. Jeho kamarádi mu ještě pomohli na nohy a poplácali ho přes ramena. Satoshi se teď cítil trochu blbě. Podíval se na Yoshira a zabolelo ho z toho u srdce. Možná, že ty kecy o rodině nebyli zase až takové kecy. Zakroutil hlavou a rozhodčí dal znamení, že se může hrát. Všichni lidé, kteří na trávníku neměli co dělat, odešli a Stein se postavil k rozehře. Rozběhl se a kopl do míče.
 
Stav je stále nula – nula. Běží osmdesátá devátá minuta a blíží se konec utkání. Nikdo z obou týmů, nemůže říct, že by do toho nedali všechno. Byla to úžasná hra. Už se ale blíží ke konci a zdá se, že se vůbec nic dalšího nebude dít.
Ale počkat, co se to děje?! Kuchiki Yasumaru se probil obranou a míří sám na bránu! Yasumaru sprintoval jako by mu hořela prdel! Obránci už nemohli. Snažili se ho dohnat, ale nemělo to smysl. Yasumaru byl sám na brankaře. Vystřelil a! Trefil brankaře, od kterého se míč odrazil do ústraní.
Rohový kop. A nejspíš i poslední útok.
U rohového praporku se k míči postavil Tomisura Raiden. Zvedl ruku, čímž dal svým spoluhráčům signál k tomu, že bude rozehrávat. Všichni se postavili do svých pozic.
Rozběhl se a odkopl míč. Ten letěl vzduchem přímo na Razakiho hlavu. Hlavička! Břevno! Míč se odrazil k druhému rohovému praporku, u kterého ho ale ještě včas zachytil Yoshiro, takže měli ještě chvíli času na další útok. Vůbec se nedíval, kam míč kope. Šlo mu o to, poslat to do pokutového území, kde by to s trochou štěstí někdo mohl trefit a poslat do sítě. Míč letěl vzduchem. A letěl.
Trefil hlavu soupeře, který ho odrazil ke středu hřiště. Rozhodčí se podíval na hodinky.
V tu chvíli se k míči ale začal rozbíhat Satoshi a vší silou do něj napálil pravačkou. Byla to rána jako z děla. Brankář vůbec nevěděl, odkud to přišlo.
Chvíli to hráčům trvalo, než jim došlo, co se právě stalo. Rozhodčí odpískal gól a všichni z týmu Bleach FC se s radostným křikem rozběhli k Satoshimu.
Yoshiro zůstal stát opodál. Satoshi se na něj podíval a usmál se. Yoshiro mu úsměv vrátil.
avatar
Miss_Atlantis
Kapitán 13. divize
Kapitán 13. divize

Počet příspěvků : 6793
Datum registrace : 05. 02. 10
Věk : 31
Bydliště : Přelouč

Návrat nahoru Goto down

Re: "Alternativní realita"

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru